| Je polovina srpna 2006 a když píšu tohle ohlédnutí, do 13. potlachu zbývá zhruba 14 dní. Nebudu zapírat, že po skončení potlachu jsem měl všeho plné zuby. Po více než měsíci téměř soustavné a psychicky vyčerpávající práce pro potlach jsem zjistil, že se po mě chce, abych vynakládal další čas a energii na očistění jména osady T.O. Canadian Trappers. Bylo mi naznačováno, že v opačném případě se všichni dozví, že jsme podvodníci a zloději. Tehdy jsem si řekl, že se nenechám vyprovokovat. Uvědomoval jsem si, že ten čas, který jsem potlachu věnoval, nebyl vůbec ztracený, vždyť jsem poznal nové skvělé kamarády a získal neocenitelné zkušenosti. Ale proč bych se měl nervovat dál! Proč bych seděl u počítače a psal články o tom, že nejsem zloděj a podvodník, když jsem se místo toho mohl toulat po lese a nebo pracovat zase pro změnu za mzdu! Teď, po roce, se odhodlávám k tomu, abych napsal svůj názor a také abych objasnil svou roli v organizování potlachu, kterou vlastně zná jen hrstka mých nejbližších kamarádů.
Jako zástupce šerifa T.O. Canadian Trappers, jsem stál Tulákovi po boku, když na 11. potlachu prohlásil, že příští Čechoslovák zorganizuje naše osada T.O. Canadian Trappers. Já osobně jsem po ničem takovém netoužil, ale Tulák mi nedal šanci k tomu, abych mu to rozmluvil. Brzy po 11. potlachu mi Tulák oznámil, že je vážně nemocný. Zůstával v domácím ošetření a dál působil jako hlavní organizátor. Všechna zásadní rozhodnutí byla činěna na poradách šerifů pořádajících osad, ta méně závažná pak dělal Tulák sám. Já na nich měl podíl menší než malý. Veškeré peníze, kterými na organizaci potlachu přispívaly osady nebo i jednotlivci, dostával Tulák. Když mi pak Tulák oznámil, že mu zdravotní stav nedovolí, aby se potlachu zúčastnil, a že mám převzít funkci hlavního organizátora, byl jsem mírně řečeno v šoku.
Abyste rozuměli, jsem povahy velice mírné a nerad někomu vnucuji své názory. Nedokázal jsem si představit, jak budu organizovat desítky lidí zapojených do příprav potlachu. Navíc jsem v trampském světě zcela neznámý. Také proto, že radši než na potlachy jezdím do lesa. Z téhle šlamastyky mi ohromě pomohl Mlynář, kterému i touto cestou moc děkuju. Už před Tulákovo rezignací si vzal si starost přípravu potlachoviště a obrovsky mi pomáhal se vším, co bylo potřeba. Úmyslně teď nehovořím o všech ostatních kamarádech a kamarádkách, kteří pomohli, protože je o nich podrobně psáno v článku, který napsal Mlynář a který je přiložen níže.
Dále jsem byl zcela na štíru s penězi. Jak už jsem uvedl, já sám jsem nedostal na pořádání potlachu ani korunu a ze Slovenska mi každou chvíli volali, abych si přijel vyzvednout odznaky, které stály 50.000 Kč. Protože jsem v té chvíli neměl na svém účtu ani 10.000 Kč., vzal jsem si půjčku a jel na Slovensko odznaky převzít a zaplatit. Další starostí byla výroba vlaječek a upomínkových listů. Díky Mlynářovi se nám podařilo sehnat firmu, která jich vyrobila 2.000 ks. za hubičku – za 3.200 Kč (prodalo se jich však 92 ks. za 1.840 Kč.).
Další šok mi Tulák způsobil tím, že přestal zvedat telefon. O něco později jsem se dozvěděl, že jeho byt, kde měl potlachovou vlajku, putovní pohár a všechny placky, byl zapečetěn policií. Policajti se v srpnu téměř denně chodili na potlachoviště ptát, zda se tam Tulák neukázal. Všechny věci, které v bytě zůstaly, jsme museli nahradit. Sůvička s Lentilkou ušily novou vlajku, kamarádi dodali nové placky a já dojel do Mostu koupit náhradní pohár (v době, kdy toto píšu je již původní pohár ve správných rukou).
Přes výše uvedené problémy bych řekl, že se potlach v podstatě vydařil. Ten, kdo přijel a neměl s organizací nic společného, si myslím nemohl na nic stěžovat. Místo to bylo pěkné, zázemí pro táboření, zábavu a hygienu zcela dostatečné a program u večerního ohně se alespoň mně osobně velmi líbil. Jediným důvodem, proč se ještě dnes o 12. potlachu mluví jako o průšvihu, jsou podle mého názoru vztahy mezi pořadaleti, rozjitřené Tulákovým zmizením a finančním neúspěchem potlachu.
Já chápu rozhořčení některých kamarádů nad tím, že peníze, které do potlachu vložili, zmizely v nenávratnu. To jim ale nedává právo nás označit za zloděje a podvodníky. Finanční výsledek potlachu byl fiasko hlavně proto, že se prodala jen pětina odznaků a organizátoři neměli žádný zisk z prodeje piva a dalšího zboží na potlachu. Já, a ani Tulák když ještě byl hlavním pořadatelem, jsem nerozhodoval o tom, kolik se vyrobí odznaků. O tom bylo rozhodnuto na poradě šerifů pořádajících osad. Vyrobilo se 3.500 ks odznaků (byly dva druhy a existovala naděje, že si mnozí koupí oba). Ani jsme nerozhodovali o ceně, za kterou se budou prodávat – 50 Kč se stalo tradicí a každý správný kamarád chápe, že koupí odznaku přispívá na organizaci potlachu. Prodalo se celkem 692 ks odznaků, což zdaleka nepokrylo náklady na jejich pořízení. My jsme přitom počítali, že výtěžek z prodeje odznaků bude hlavním zdrojem pro financování nákladů na potlach, jejichž hlavní položkou bylo 30.800 Kč za pronájem potlachoviště a srubu na něm, elektřinu a dřevo (strhnete-li si tuto částku z částky, kterou v přiloženém článku uvádí Mlynář za výčtem nákladů, které financoval majitel pozemku Karel „Matěj“ Kopecký, zjistíte, že i přesto máme Karlovi za co děkovat). Po sečtení nákladů na potlach a jejich porovnání se zisky z prodeje odznaků, vlaječek atd. dojdu k závěru, že jako hlavní organizátor jsem za potlach zaplatil 73.749 Kč (do toho nepočítám náklady, které vynaložil Mlynář ze své vlastní kapsy). Za náklady přitom považuji skutečně jen vyplacení peněz na dřevo, nic jiného. Skutečně nevím, kolik peněz Tulák dostal od osad i jednotlivých kamarádů na organizaci potlachu, troufám si však odhadnout, že to nebylo víc než něco mezi 40 a 50 tisíci Kč. Je-li tomu tak, pak T.O. Canadian Trappers na potlach přispěla minimálně částkou 23.749 Kč a poctivou prací. Jsme osada velmi malá. Kromě mě na přípravě a organizaci potlachu pracoval taky náš současný šerif Vočko a kamarád Kocour. Kromě Áji, která musela zůstat doma a hlídat děti, víc aktivních členů v současné době nemáme.
Pod níže uvedeným odkazem se skrývá článek, který o potlachu napsal kamarád Mlynář a se kterým já souhlasím. Jen bych chtěl dodat dvě věci. Mezi kamarády, kteří nám výrazně pomohli s organizací, bych chtěl uvést ještě kamaráda Sama, který pomáhal při přípravě a velkou část potlachu proseděl na bráně. Dále bych chtěl říct, že si nemyslím, že byl potlach sám o sobě průšvih. A pokud vím, nemyslí si to ani Mlynář. Jestliže ve svém článku píše, že to „dopadlo tak jak to dopadlo“, naznačuje, že to dopadlo špatně. Ale ten průšvih se, alespoň doufám, netýkal těch necelých dvou tisíc kamarádů, kteří do Blatna přijeli. Já jsem naopak slyšel spoustu pozitivních ohlasů. Průšvih bohužel nastal mezi námi pořádajícími osadami. Jedna z nich nás označila za zloděje, jiná je roztrpčena a říká si, možná oprávněně, že bez T.O.Canadian Trappers by to zorganizovala mnohem lépe. Do toho se bohužel ozývají ještě ti, kteří s potlachem nijak nepomohli a o věci nemají ani potuchu, ale politikaření je pro zřejmě tou nejzábavnější stránkou trampingu. A na druhé straně ostatní osady a kamarádi zapojení do organizace potlachu nás dál zdraví Ahoj a vůbec si nemyslí, že bychom měli zalézt někam sto sáhů pod zem.
Chtěl bych zdůraznit, že bez ohledu na reakce po potlachu si vážím všech, kteří se zapojili do jeho organizace. Každý odvedl přesně to, co slíbil, a odvedl to znamenitě. Děkuji vám kamarádi! Billíček |